Dovolte poznámku: v topicu směšujete asi tři různé okruhy, které každý z nich se musí posuzovat zvlášť
1. Zdravotní nezávadnost materiálu
2. Vhodnost materiálu pro styk s potravinami
3. Tvorba biologického filmu
1. Zdravotní nezávadnost materiálu je dána chemickou kompozicí. Většina polymerů obecně jsou zdravotně nezávadné , problémem je někdy například obsah volného monomeru, případně použití extrahovatelných komponent, jako jsou např.změkčovadla. Tento základní parametr se tedy dá řídit volbou materiálu. A protože materiály jsou určeny pro konsumenty, tato volba již bývá provedena výrobcem.
2. Vhodnost pro styk s potravinami není nic jednoduchého a popravdě nezáleží ani tak moc na materiálu, jako spíše na potravině. Hodnotí se jednak obsah zakázaných látek resp. kompozice vyžaduje aby látky obsažené v materiálu byly na tzv pozitivním seznamu, který je v případě EU součástí evropské normy EC 72/2002 ve znění pozdějších předpisů. Tam je stanoveno i kolik látky může být obsaženo. To ale není vše. Pro styk s potravinami jsou dány tzv. migrační limity, tzn kolik látky je "vyluhováno" z polymeru a přechází do potraviny. Takže důležité parametry jsou typ potraviny (tukové, kyselé a potraviny obsahující alkohol vyluhují více). Důležitá je plocha styku a množství potraviny - myslím že nemusím dále rozvádět. Tudíž se pracuje s konkrétním výrobkem, konkrétní potravinou a vše se vztahuje na vztah mezi plochou styku a množstvím simulantu. Tento specifický test stojí řádově desítky tisíc.
Musím dodat: některé plasty sice nebudou mít problém s obsahem extraktu ve výluhu simulantu, ale může nastat problém s ovlivněním senzorických vlastností.
3. To je uplne neco jiného. Pokud přidám do plastu aditivum, které zastaví růst bakterií, či plísní, tak ve většině případů materiál nebude ani vhodný pro styk s potravinami. Vše co totiž zabíjí mikroorganismy, je zároveň toxické i pro zdraví. Tak to prostě je. Pochopitelně větší povrch = potenciálně lepší růst mikroorganismů protože v porech se najde pro bakterie potrava. Ale mám osobní zkušenost s tím, že některé bakterie si umí pochutnat i na některých surovinách, které jsou v plastech - kdysi jsem řešil problém, kdy byla zjištěna interakce mezi kouskem potravinářské pryže resp. olejem, kterým se pryž změkčuje a bakteriemi mléčného kvašení, které se dostaly do minerálky ze vzduchu (nejhorší je jaro). A na světě byl problém. Na druhou stranu - povrch můžete ošetřit nějakým vhodným coatingem....
Ale například můžete být klidný v otázce, že by si breberky pochutnávaly na PLA, byť je to produkt syntezy glukosy... ma tak dlouhe retezce, ze se bakteriím "nevejdou do pusy" :) - neumí je naštěpit - a proto PLA před biodegradací potřebuje naštípat - ať už je to teplem, či hydrolýzou. Ona není zas tak biodegradovatelná, jak si plno lidí myslí .... klidně se vsadím, že když vytisknete krabičku z PLA a třeba i zakopete na zahrádce do kompostu, tak ji tam najdete i za 3 roky.
Fakt je že z PE by to bylo i za 100 let. A dudlík ze silikonu bohužel i za 2000 let. :(
1. Zdravotní nezávadnost materiálu
2. Vhodnost materiálu pro styk s potravinami
3. Tvorba biologického filmu
1. Zdravotní nezávadnost materiálu je dána chemickou kompozicí. Většina polymerů obecně jsou zdravotně nezávadné , problémem je někdy například obsah volného monomeru, případně použití extrahovatelných komponent, jako jsou např.změkčovadla. Tento základní parametr se tedy dá řídit volbou materiálu. A protože materiály jsou určeny pro konsumenty, tato volba již bývá provedena výrobcem.
2. Vhodnost pro styk s potravinami není nic jednoduchého a popravdě nezáleží ani tak moc na materiálu, jako spíše na potravině. Hodnotí se jednak obsah zakázaných látek resp. kompozice vyžaduje aby látky obsažené v materiálu byly na tzv pozitivním seznamu, který je v případě EU součástí evropské normy EC 72/2002 ve znění pozdějších předpisů. Tam je stanoveno i kolik látky může být obsaženo. To ale není vše. Pro styk s potravinami jsou dány tzv. migrační limity, tzn kolik látky je "vyluhováno" z polymeru a přechází do potraviny. Takže důležité parametry jsou typ potraviny (tukové, kyselé a potraviny obsahující alkohol vyluhují více). Důležitá je plocha styku a množství potraviny - myslím že nemusím dále rozvádět. Tudíž se pracuje s konkrétním výrobkem, konkrétní potravinou a vše se vztahuje na vztah mezi plochou styku a množstvím simulantu. Tento specifický test stojí řádově desítky tisíc.
Musím dodat: některé plasty sice nebudou mít problém s obsahem extraktu ve výluhu simulantu, ale může nastat problém s ovlivněním senzorických vlastností.
3. To je uplne neco jiného. Pokud přidám do plastu aditivum, které zastaví růst bakterií, či plísní, tak ve většině případů materiál nebude ani vhodný pro styk s potravinami. Vše co totiž zabíjí mikroorganismy, je zároveň toxické i pro zdraví. Tak to prostě je. Pochopitelně větší povrch = potenciálně lepší růst mikroorganismů protože v porech se najde pro bakterie potrava. Ale mám osobní zkušenost s tím, že některé bakterie si umí pochutnat i na některých surovinách, které jsou v plastech - kdysi jsem řešil problém, kdy byla zjištěna interakce mezi kouskem potravinářské pryže resp. olejem, kterým se pryž změkčuje a bakteriemi mléčného kvašení, které se dostaly do minerálky ze vzduchu (nejhorší je jaro). A na světě byl problém. Na druhou stranu - povrch můžete ošetřit nějakým vhodným coatingem....
Ale například můžete být klidný v otázce, že by si breberky pochutnávaly na PLA, byť je to produkt syntezy glukosy... ma tak dlouhe retezce, ze se bakteriím "nevejdou do pusy" :) - neumí je naštěpit - a proto PLA před biodegradací potřebuje naštípat - ať už je to teplem, či hydrolýzou. Ona není zas tak biodegradovatelná, jak si plno lidí myslí .... klidně se vsadím, že když vytisknete krabičku z PLA a třeba i zakopete na zahrádce do kompostu, tak ji tam najdete i za 3 roky.
Fakt je že z PE by to bylo i za 100 let. A dudlík ze silikonu bohužel i za 2000 let. :(
